O lécích na hubnutí se mluví v superlativech. „Někdy to zní až moc dobře na to, aby to byla pravda. Ale skutečně dělají hned několik dobrých věcí najednou. Přínosy léčby zásadně přesahují fakt, že snižuje hmotnost,“ říká přednosta Centra diabetologie IKEM a vědecký ředitel Národního institutu CarDia profesor Martin Haluzík. Co s tělem udělají léky na hubnutí a proč mnoho lidí s vyhledáním odborné pomoci stále váhá? Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

Co všechno by měl pacient slyšet od lékaře, který mu předepíše lék na hubnutí?

Měl by slyšet, že obezita je dlouhodobá chronická nemoc, a že by měl antiobezitika brát dlouhodobě. Ve chvíli, kdy se léčba vysadí se váha může opět zvýšit. Další věc je, že léčba je pouze berlička, která pomáhá dodržovat dietu, ale zlepší i celou řadu dalších parametrů. Základem ale zůstává změna životního stylu. Léčba antiobezitiky je tedy podporou ke změně životního stylu, stravování a zvýšení fyzické aktivity.

Znamená to tedy, že léčba může být i doživotní?

Ano, často přirovnávám obezitu třeba k vysokému tlaku, částečně si ji způsobíme nezdravým životním stylem, částečně za ni může genetika. U vysokého tlaku téměř vždy nasazujeme léky, protože změna životního stylu dlouhodobě nestačí.

„Úplně stejně je to s obezitou. Také je to chronická nemoc, také za ni může i špatný životní styl, a také máme účinnou léčbu."

Pokud ji vysadíme, tak stejně jako u vysokého tlaku, je velká pravděpodobnost, že se hmotnost opět začne zvyšovat. Léčba je skutečně dlouhodobá, lze říci doživotní, ale nemusí to tak být u všech. Někdo se naučí správně stravovat a zvládne to dodržovat i po vysazení, ale je to pouze malé procento pacientů.

Antiobezitika jsou podle vás univerzální lék, co to znamená?

Přínosy léčby zásadně přesahují fakt, že snižuje hmotnost, existuje celá řada pozitivních efektů. Léky snižují kardiovaskulární komplikace, jako je infarkt nebo cévní mozkové příhody, snižují tlak, hladinu tuku v krvi a působí na cukrovku druhého typu. Není to tedy tak, že by dlouhodobě měly negativní účinky, ale přesně naopak. Čím déle jsou na trhu, tím více objevujeme další pozitivní účinky.

Dnes existují léky na hubnutí, které nepůsobí jen přes jeden hormon, ale kombinují více mechanismů najednou. Co to pro pacienty znamená a jak se tím mohou lišit jejich výsledky oproti předchozím léčbám?

Léky působí přes stejný receptor jako mají střevní hormony, ty hormony jsou dva, ve chvíli kdy se najíme, tak se nám zvýší hladina těchto střevních hormonů v krvi a vedou k tomu, že bychom neměli mít hlad a mají celou řadu dalších efektů. První hormon se jmenuje GLP-1, léky které působí přes jeho receptor byly jako první použity k léčbě cukrovky a obezity. Druhý se jmenuje GIP, to je poměrně novější věc. Zjednodušeně lze říct, že rozdíl je v tom, že účinnost léku, který kombinuje oba dva efekty přes GLP-1 a GIP při snižování hmotnosti je vyšší, než u léků, které působí jen přes GLP-1. Například léky působící přes GIP-1 sníží hmotnost o 16 %, léky působící přes GIP i GLP-1 ji sníží o 20 %. Rozdíl je hlavně v tom, že receptory pro GIP hormon jsou v tukové tkání. Při kombinaci dvou hormonů je vyšší účinnost.

V čem spočívá hlavní posun v léčbě obezity díky antiobezitikům?

Působí na úplně jiném principu, dříve jsme se snažili využívat léky, které působily přímo v mozku, protože všechna centra pro regulaci příjmu potravy jsou právě tam, ale tyto léky měly celou řadu nežádoucích účinků a byly méně účinné, než jsou stávající léky, které působí přes střevní hormony. Navíc mají tyto léky (skupina GLP-1 a GIP) celou řadu dalších pozitivních účinků nad rámec snížení hmotnosti, což ty předchozí neměly. Většina předchozích léků byla relativně málo účinná, měla poměrně dost nežádoucích účinků a neměla žádné pozitivní účinky nad rámec snížení hmotnosti.

Kdo je „ideální“ pacient pro léčbu antiobezitiky?

Léky mají jasné indikace, do kterých by se měl pacient vejít. Musí mít nadváhu definovanou zde jako BMI vyšší než 27 a zároveň nějakou další nemoc, která souvisí s obezitou, např. vysoký tlak nebo vysokou hladinu tuku v krvi, případně BMI 30 a více, což už je obezita, a v tom případě nemusí mít další nemoc. V České republice je to obrovská skupina lidí.

„Ideální pacient je ten, který vedle léků bude poslouchat i doporučení lékaře ohledně stravování, pohybu a podpoří tak účinnost léků změnou životního stylu. Léky nejsou „lifestylový doplněk“, který začneme brát před plavkovou sezónou. Správně by lidé, kteří mají BMI nižší než 27 léky vůbec neměli dostat, protože na téhle skupině relativně zdravých lidí s malou nebo žádnou nadváhou se nikdy nedělaly klinické studie."

Poptávka je velká i u štíhlých lidí, ať už ze showbyznysu nebo i u “běžných lidí”, kteří by rádi zhubli. Je to poměrně časté, ale já tyto léky mimo indikaci nepředepisují. Určitě je ale člověk může získat, i když nesplňuje mnou zmíněná kritéria. Neříkám, že je to chyba, která pacientovi uškodí, ale pouze to, že zatím nemáme potřebné studie. Umím si představit, že by mohl dostat léky například pacient, který má cukrovku a nemá tak vysoké BMI nebo třeba nemá vysoké BMI, ale všechen tuk má v oblasti břicha, takže je metabolicky rizikový. Musíme ale rozlišovat mezi zdravým člověkem, který chce zhubnout po Vánocích a pacientem, který léčbu potřebuje.  

Hrozí podle vás kvůli vysoké poptávce nedostupnost této skupiny léků?

Nemyslím, v jedné fázi tato situace nastala, léků bylo relativně málo, ale to bylo ve chvíli, kdy byly určené pouze na cukrovku druhého typu a snažili se je získat lidé, kteří chtěli zhubnout. V dnešní době už spolu farmaceutické firmy soutěží o pacienty, takže si myslím, že léků je a bude dostatek. Navíc budou přicházet další léky.

Jsou léky bezpečné i pro starší pacienty?

Léky nejsou věkově omezené, ve studiích se ale nejvíce objevují pacienti vyššího středního věku, průměrně mezi padesáti a šedesáti lety. Jedna z věcí, která se diskutuje v souvislosti s léky je, že mohou u pacientů, kteří nedodržují během léčby doporučený jídelníček a pohyb způsobit pokles svalové hmoty. To by mohlo být u starších pacientů více vyjádřeno, protože ve stáří svalová hmota klesá. U starších pacientů tedy musíme být opatrnější, být si jisti, že se budou správně stravovat, budou i trochu cvičit, pečlivěji je sledovat a podávat nižší dávky. Je třeba se rozhodovat nejen podle kalendářního věku, ale i individuálně podle stavu pacienta.

Lidé odjakživa hledají „zázračné“ léky na hubnutí, je s těmito hledání u konce?

Někdy, když poslouchám sám sebe nebo okolí, může to působit dojmem, že léky jsou až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Ale skutečně dělají hned několik dobrých věcí najednou a opravdu jsou tyto výsledky podložené, máme důkazy z dobře provedených klinických studií.

Léky ale samozřejmě mají i nějaká svá úskalí. Nejčastější nežádoucí účinky souvisí s trávicím traktem, mohou způsobit pocit na zvracení, zácpu nebo průjem. Obvykle ve chvíli, kdy se pacient přejí. Nejlepší prevencí je vždy zmenšit porce. Vzácnější nežádoucí účinky, u kterých není jisté, jestli s léky vůbec souvisí, jsou zánět slinivky břišní, vzácný nádor štítné žlázy a extrémně vzácné onemocnění naion (nearteritická přední ischemická neuropatie optického nervu). U těchto komplikací se ale pouze jen diskutuje o možné souvislosti s léčbou. Skutečně ale převládají pozitiva a ani ty běžnější nežádoucí účinky se zdaleka nevyskytují u všech pacientů. Dlouhodobějším podáváním léků se zároveň snižují.

O užívání léků na hubnutí slyší lidé v poslední době z mnoha různých zdrojů. Jakým informacím lze věřit a kde hledat ucelené podložené informace?

„Důležité je poradit se s lékařem, vztah k obezitě a k lékům na obezitu je atypický a liší se od toho, jak přistupujeme k jiným nemocem. Nikdy bychom si na internetu nesháněli lék na vysoký tlak a sami si ho nezačali podávat. Každý bychom měli mít praktického lékaře, který je kompetentní k tomu, aby nám s léky na hubnutí poradil. Dále třeba stránky české obezitologické společnosti nebo pacientské organizace."

Nehledat na internetu a pokud si nejsme jisti, určitě se poradit s lékařem. O žádném tématu nekoluje tolik mýtů a nesprávných informací jako o obezitě. K obezitě je třeba přistupovat jako k nemoci, je třeba ji destigmatizovat. Nevýhodou obezity je, že je vidět. Nikdo se neposmívá pacientovi s vysokým tlakem. Musíme přijmout fakt, že je to civilizační nemoc, žijeme ve zcela atypickém prostředí, jídlo si objednáváme do postele, náš organismus na to není připraven. Můžeme si za ni do jisté míry i sami, ale je to nemoc, neměli bychom se za ni stydět. Často dnes slýcháme: „Zhubnul jsem, ale nic si nepíchám.“ A dost často to není pravda. Stejně jako člověk přizná léky na tlak, měl by přiznat i léky na hubnutí.

Myslíte, že by v budoucnu mohly být tyto léky hrazeny pojišťovnou i na léčbu obezity?

V tuto chvíli jsou některé z léků hrazeny pro diabetiky druhého typu. Snažíme se vyjednávat s ministerstvem zdravotnictví i s plátci, že by léky byly hrazené z indikace obezity, případně u pacientů, kteří mají komplikaci, kterou lze léky ovlivnit. Nejvíc se diskutuje o možnosti alespoň částečné úhrady u dětí a adolescentů a dospělých pacientů s kardiovaskulárními kompolikacemi. Probíhá  myslím velmi rozumná diskuze, že by se léky hradit měly. Bude to samozřejmě postupně, nebudou v tom zdaleka všichni, ale věřím, že se dostaneme k tomu, že nějaká úhrada bude. Jestli bude částečná nebo nějak omezená, to je zatím předčasné říct. Každopádně se posouváme dobrým směrem.

S jakými nejčastějšími pochybnostmi se setkáváte u lidí, kteří chtějí léky začít užívat?

Často je to pocit selhání, člověk si říká, že kdyby méně jedl, nemuselo to dojít tak daleko. Lidé mají pochybnosti o tom, jestli je správné brát léky, jestli by neměli zhubnout pomocí vůle. Druhá věc je strach z toho, že jim léky uškodí, což můžeme určitě vyvrátit. Téměř každý pacient se také ptá, jak dlouho léky bude muset brát. Není to na půl roku, je třeba počítat s dlouhodobou léčbou, ale ono je to vzhledem k dalším pozitivním účinkům vlastně dobře. Někteří pacienti se bojí injekcí, ale i to je díky předplněným perům o něco jednodušší. Aplikace je velmi jednoduchá, jehla je tenká a většina pacientů říká, že po několika použitích zjistí, že se není čeho obávat. Ve vývoji je navíc řada léků ve formě tablet.

Co když pacient léky vysadí, udrží si váhový úbytek?

Pokud se pacientovi podaří něco zhubnout a zůstane pod maximem, tak je to v zásadě pozitivní, i když léky vysadí. Dlouhodobé užívání je ideální varianta, ke které se samozřejmě nedostaneme u všech, protože je tam právě i to finanční omezení.

Kam si myslíte, že by se mohla léčba obezity v příštích pěti až deseti letech posunout?

Věřím, že v blízké budoucnosti začneme k obezitě přistupovat jako k běžné nemoci. Zrušíme nebo aspoň výrazně snížíme stigma kolem ní. Pacienti se nebudou stydět jít s obezitou k lékaři, nebudou se stydět, že berou na obezitu léky. Ve vývoji jsou zároveň další léky, takže jich bude přibývat. Některým vyprší patent, takže klesne cena a dostupnost se výrazně zvýší a v tu chvíli budeme moci léčit daleko víc pacientů, než léčíme dnes. Vypadá to optimisticky.  Léky skutečně dokážou pomoci změnit negativní křivku obezity, dokazují to už i data ze Spojených států. V první řadě je ale samozřejmě potřeba investovat peníze do prevence.

‍

O odborníkovi:

‍prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc.

lékař, diabetolog a obezitolog

Prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc. je významný český lékař a vědec. Specializuje se na diabetologii a je jedním z průkopníků v oboru obezitologie. Působí jako přednosta Centra diabetologie v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze a vědecký ředitel Národního institutu CarDia. Prof. Haluzík se věnuje výzkumu a léčbě diabetu, obezity a dalších metabolických poruch a současně je i předsedou České obezitologické společnosti ČLS JEP a vedoucí Subkatedry obezitologie v IPVZ.

‍